S hlavou skloněnou, málo vyhlížíme vzhůru

Zase se točím kolem přítomného okamžiku, kolem našeho vnímání přítomnosti.

Kolikrát jste zamyšlení, lapení svou myslí a stále něco řešíte, rozebíráte, plánujete? Minulost – budoucnost. Minulost, která se stala a nejde změnit, nebo budoucnost, která ještě není.

Proč tak málo žijete v přítomnosti? O to víc, když ona je to jediné, co teď máte.

Nemluvím tu o poučení se z minulosti, abych nedělala ty samé chyby. Abych se naučila jiné strategii. Abych správně složila životní zkoušku a postoupila na vyšší level. Poučení má být.

Mluvím tu o výčitkách. O tom, co si lidé v sobě nosí. Jaké emoce stále prožívají. Křivdy. Ublížení. Strachy. Výčitky. Neodpuštění. Obavy, že se to bude opakovat.

A nejenom, že tyto pocity mají vůči ostatním, oni je ještě navíc používají vůči sobě. Trápí se. Ničí se. Ubližují si.

Když si tento fakt uvědomíte, pak už se s tím dá něco dělat! Věřte mi, jsem toho chodícím důkazem. Odpouštím a propouštím. (viz ebook)

Velkou část svých denních myšlenek věnujeme i budoucnosti.

Pokud je to tak, že plánujeme, tvoříme, pracujeme na vybroušení našich plánů a pak děláme jednotlivé kroky pro dosažení svého cíle, je to v pořádku.

Ale pokud se obáváme, co bude…. , kdyby ….. a spekulujeme, a fantazijně si vymýšlíme všechny možnosti, ty scénáře, tak ztrácíme nejen drahocenný přítomný okamžik, ale můžeme svými představami zažívat peklo na zemi. A pozor! Ještě si tu zlou budoucnost přitahujeme.

I s tím jde hodně udělat.

Mysl má tendenci uletět do pohodlí a nechat věci plynout. Přepnout na autopilota a čekat, co se mi zvenčí přihodí a na to reagovat (mnohy zase nevědomě, naučeně). Ztratit se z přítomnosti (třeba sledováním televize). Jaká je ale míra?

Kolik času z 24 hodinového dne věnujeme přítomnému okamžiku, kde my jsme ti tvůrci?

Cvičívala jsem to hlavně při procházkách s Timem, při práci na zahradě, při cvičení.

Nádherně si užiju vaření, když jsem při něm přítomná (a rodina pak slastně vrní, jak je to dobré – no vždyť jo, dávám tam přítomnou esenci lásky. To je na jídle hned poznat 😊). Je to takové čarování a zvládne to úplně každý.

Občas lidi jemně oslovím. Popřeji krásný den. A třeba upozorním, jak je za dne vidět srpek měsíce. Oni pak na vteřinu pozvednou skloněnou hlavu, zahledí se na měsíc a prohodí, že je to milé, že by si toho nevšimli. A na jejich tváři se rozplyne úsměv. Přítomnost je v našich životech důležitá!!!

Tak moc bych si přála, abychom chodili s hlavou vztyčenou a víc vyhlíželi vzhůru.