Rozhovor pro časopis Moje zdravie

Na přelomu listopadu a prosince 2021 se na mě obrátila šéfredaktorka slovenského měsíčníku MOJE ZDRAVIE, Mgr. Katarína Alberty Ondrejková, PhD., s prosbou o rozhovor o mé cestě k uzdravení.

Velmi jsem tuto příležitost uvítala. Byla jsem vděčná, že téma uzdravení z úzkostně depresivní nemoci lidi zajímá a cítila jsem příležitost podělit se s čtenáři o můj osobní příběh. Pak jsem si přečetla otázky. Fíha! Byly velmi osobní. Byly konkrétní, zacílené na detail. Byly to otázky „na tělo“. Byla to výzva! Znamenalo to opustit svou bezpečnou zónu. Odkrýt své nitro. Pustit vás do svého soukromí.

Najednou jsem si uvědomila, že to jsou otázky, které spoustu lidí zajímá. Že potřebujete vědět, jaké to bylo na začátku. Chcete mě více poznat. A i když jsem svůj příběh napsala na blogu, nebo podrobněji ve své knize Objevte svou vnitřní sílu, tak toto je jiná forma, jak poznat Jáju, která to měla těžké a teď je jinde a její život je šťastný.

Rozhovor paní redaktorka do časopisu upravila jako příběh. Ale mě se velmi líbí způsob jakým byl rozhovor veden, proto vám ho dnes předkládám. A také proto, že je v něm kus mě.

S Láskou Jája

1. Boli ste už aj pred prvými atakmi úzkostnej poruchy, skôr úzkostlivejší vystrašenejší človek? Alebo naopak, nikdy ste neboli ustráchaná a top, čo sa vám začalo diať vás šokovalo a prekvapilo?

Řekla bych, že úzkostná jsem nebyla. Občas jsem cítila strach a dělala si starosti, ale považovala jsem to za naprosto běžnou věc. Všichni kolem mě měli ty samé pocity. Byla jsem velmi pečlivá a zodpovědná. Vše jsem dělala na 100% nebo víc. Ať jsem pečovala o děti a domácnost, nebo v práci. Neuměla jsem nic ošidit. Vše mělo svůj řád, vše jsem věděla nejlépe, plnila jsem přání ostatních hned a nedělalo mi to žádný problém. Úzkost se připlazila velice pomalinku a tiše. Ta veliká šedá temnota, to vyčerpání a ohromná únava mě zaskočilo tak, že jsem najednou nevěděla jak dál. Teprve tehdy jsem se začala budit zpocená, vyděšená, popletená. Jakoby mě úzkost chytla pod krkem.

2. Spomínali ste, že v roku 2013 sa vám váš dokonalý život zrútil. Znamená to, že s tým, to, ako ste žili dovtedy, ste boli spokojná? Stalo sa niečo konkrétne pred tým než ste začali pociťovať prvé príznaky? Alebo prišli ako blesk z jasného neba?

Ano, bylo to nečekané. Byla jsem spokojená s životem, který jsem žila. Vše se mi tak dařilo. Pro mě byl můj život dokonalý. Trochu jsem pociťovala nespokojenost se změnou pracovního působiště v rámci sociální reformy v roce 2012, ale nebyl to dostatečný důvod, abych si hledala jinou práci. Chtěla jsem být ženou, která všechno zvládne.

3. Kedy ste si uvedomili, že tie drobné nehody a príznaky nie sú náhody a poukazujú na to, že máte nejaký zdravotný problém? Stalo sa niečo konkrétne?

Jednou mi kamarádka řekla, že moje projevy jsou podobné těm jejím, a že se léčí u psychiatra. Poprvé se mi vlastně svěřila. Samozřejmě, že jsem to zpochybnila. Jednak ona na depresivní ženu nevypadala (to je právě kámen úrazu – duševní nemoc není vidět!), a jednak jsem si říkala, že mě se to nemůže stát! Díky svému vzdělání jsem pátrala po tom, co mi vlastně je, ale nic jsem nenašla. To, že se jedná o depresi mě nenapadlo. Měla jsem jinou představu o tom, jak se deprese projevuje. Že mám problém, jsem si připustila až v momentě, kdy mi ztěžklo tělo. Hrozně to bolelo a já už jen plakala a plakala.

4. Všimli si, že nie ste v poriadku aj vaši blízki?

Nevím, jestli si toho v rodině všimli. Byla jsem smutná, ale snažila jsem se svůj smutek v přítomnosti jiného člověka, byť by to byla rodina, skrýt. Nechtěla jsem tím nikoho zatěžovat. Sama jsem nevěděla co se mnou je, a rady typu: to zvládneš, to bude dobrý, mi nepomáhaly. Pamatuji si, že jednou mi sestra říkala: „Až to bude Jájo vážný, dáš vědět, viď?“. Odpověděla jsem: „Už je to vážný. Ještě mám sílu vám to říct.“
Zajímavé ale bylo, že když jsem rodičům řekla, co mi je a že se léčím u psychiatra, cítila jsem z jejich strany jednak úlevu (asi že už to řeším) a pak velkou podporu a starostlivost.

5. Čo priniesla vaša návšteva u obvodného lekára? Poukazovali tie vaše problémy na konkrétnu diagnózu ? Alebo vám fyzicky nič nebolo a považoval vás za zdravú?

Obvodní lékařka neudělala žádný závěr. Nebylo to opravdu lehké. Celou návštěvu u ní jsem proplakala, ztěžka dýchala, úzkost mě moc svírala. Celé tělo mě bolelo. Nebyla jsem schopná jí říct, co se mi děje. V depresi vás vše tak vyčerpává. Doporučila mi klid a odpočinek. Kolik ho jen budu potřebovat. Z její strany mi nabídla vše, co mohla. Sice mě k žádnému odborníkovi nesměrovala, ale předepsala mi lék Lexaurin (ten mi nepomohl) a dala mi čas na odpočinek.

6. Tlak, aby ste uzivili rodinu a mali na hypotéku vám nedovolil tento krat nedovolil ani oddýchnuť si? Pociťovali ste, že vás tento tlak ničil už predtým?

Tlak ze splátek hypotéky jsem před tím nepociťovala. Oba jsme měli pravidelný příjem a tím pádem i jistotu, že peníze na splácení hypotéky a na žití budeme mít. Hypotéka byla opravdu vysoká. Představovala víc jak jeden příjem. Když jsem tedy byla na první neschopence, stále jsem na sebe vyvíjela tlak, abych se brzy do práce vrátila. Musela jsem! Vše okolo jsem považovala za důležitější než sebe a své zdraví.

7. Bolo ťažké si pripustiť, že potrebujete psychiatra, alebo st to brali pragmaticky

Jakmile se mi nemoc vrátila v silnější míře, věděla jsem, že musím jít k odborníkovi. A věděla jsem, že jediný odborník je v mém případě psychiatr. Pokud bolí duše, kdo ji léčí? Kdo vyléčí pláč, zoufalství a strašlivé myšlenky, které vám letí hlavou?

8. Spomínali ste, že potom prišli myšlienky, ktoré ste nazvali „škaredé“ . Viete dnes povedať, čo vás zachránilo od toho, aby ste ich naplnili? Čo vám pomohlo sa im ubrániť?

Nejvíc asi strach. Strach, že se mi to nepovede dokonale. Bála jsem se, že budu závislá na pomoci jiných lidí, že budu na obtíž. Bylo to jako bych stála na rozcestí. Jedna cesta vedla k uzdravení a druhá do tmy. Ta cesta k uzdravení říkala, že to nebude lehké. Cesta tmy říkala – je to snadné. A pak mě varoval strach – také to nemusí vyjít!

9. Viem, že vám psychiater nasadil antidepresiva, našli ste spolu odpoveď, prečo sa vám to deje?

Psychiatr provedl podrobnou anamnézu, určil diagnozu a jeho hlavním úkolem bylo najít ta správná antidepresiva. Na nic jiného neměl čas. Sledoval účinek léků. Nevedl se mnou terapie. Tomu se věnoval psycholog, kterého jsem vyhledala. Potřebovala jsem někoho, kdo mi na cestě k uzdravení pomůže. Odkryli jsme spolu spoustu negativních představ, názorů, přesvědčení, které mě dovedli až k této nemoci. Psycholog mi jako první otevíral oči. Jemně a velmi citlivě. Jsem mu moc vděčná.

10. Dá sa opísať, ako vyzeral stav, keď ste pod vplyvom psychofarmák prestali čokoľvek cítiť? Ako sa tak dalo žiť?

Jednou jsem to popsala tak, že jste jako jahoda pod bílou netkanou textilií. Nic si neberete osobně. Nic vás nezraní. Cítíte se chráněná. Nic vás nerozesměje, ale také vás nic nerozpláče. A vy jste rádi, že už nepláčete! Některé věci děláte automaticky, jen vám to déle trvá. Spousta věcí pozbývá významu. Nejsou důležité. Nepotřebujete je. Máte tak málo energie, že s ní neplýtváte. Je to moje doba temna – vůbec si nevybavuji, jak jsem fungovala jako máma.

11. Viem, že ďalší druh antidepresív bol pre vás vhodnejší, napriek tomu ste nechceli na nich zostať závislá? Prečo bolo pre vás dôležité dostať sa z toho a nebyť odkázaná na lieky? Hrozil vám s nimi invalidný dôchodok?

Já to vnímám stejně, jako nepovedenou sebevraždu. Nechtěla jsem být závislá ani na lécích, ani na péči jiné osoby. Také jsem nechtěla, aby mě někdo litoval. Aby se cokoli svádělo na mou nemoc. Nechtěla jsem jí být limitována. Velkým motorem byli i moje děti. Nechtěla jsem, aby se za mě časem styděli. A nechtěla jsem ani to, aby někdo litoval mé děti, že mají takovou matku. Když víte co nechcete, snáz najdete to, co chcete.
Také jsem věděla, že nárok na invalidní důchod vzniká, jestliže nepříznivý zdravotní stav trvá déle jak rok. A věděla jsem, že na antidepresiva vzniká závislost. Čím déle je užíváte, tím hůře se jich zbavujete. Čas byl tedy důležitý. Dala jsem si šanci. Věděla jsem, co nechci a hledala vše, co by mi mohlo pomoci. Vlastně jsem nic neriskovala. Kdyby to nevyšlo, tak bych zůstala na antidepresivech a možná bych dostala i invalidní důchod. Mohla jsem pro sebe a své děti jen získat.

12. Čo vám dávalo silu skúšať násjsť cestu von a čo bolo prvý úspech, ktorý ste na nej zažili. Viem, že vám pomohli zelené potraviny, ako sa to prejavilo?

Nevím, jestli se to dá nazvat silou. Když mi zaúčinkovali antidepresiva a já byla pod jejich ochranou, uvědomila jsem si, jak silný protivník stojí proti mě. Nemoc mi už ukázala, co se mnou dokáže udělat. Naštěstí teď byla zkrocená léky, ale já se cítila slabá. Nemohla jsem ji přemoci. A v tu dobu mi přišli do cesty zelené potraviny GW. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jak mi pomůžou, nebo jestli mi pomůžou. Můj mozek byl tak unavený, nebo možná utlumený léky, že přestal posuzovat a hodnotit. Tak jsem si udělala první ječmínek a najednou mě zaplavil pocit, jako bych se napila živé vody. Cítila jsem příval energie. Po tak dlouhé době. Bylo to moc silné! A já věděla, že už se mám o co opřít. Že už nejsem sama na poražení deprese. Věděla jsem, že ječmínek mi dá sílu a na tom postavila základ svého uzdravení.

13. Ako ste sa cítili, že vám to dalo odvahu požiadať o zníženie dávky liekov a nakoniec dokonca ich vysadiť úplne? S akou reakciou lekára ste sa stretli. Nebol proti? Nepresviedčal vás, že zelene potraviny lieky nahradiť nemôžu?

Můj zdravotní stav se stabilizoval. Už jsem nemívala záchvaty úzkosti, spala jsem tvrdě a beze snů, budila se odpočinutá. Celkově jsem se cítila silná. Naučila jsem se o sebe pečovat, mít se ráda, být upřímná, přiznat slabost. Už jsem nepotřebovala někomu něco dokazovat. Ani sobě. Ze superženy jsem se stala Jájou. Můj lékař tu změnu viděl. Ujistil se, že stále chodím na psychoterapii, a zelené potraviny nijak neřešil. Na otázku, jestli bychom mohli snížit léky, bez zaváhání přikývl . Myslím si, že velkou roli hrálo i to, že jsem se sama zeptala. Věděl, že jsem převzala veškerou zodpovědnost za svůj život. Součinnost lékaře a pacienta by měla takto fungovat. Při úplném vysazení léků sice zaváhal, ale vysvětlil to „ne příliš vhodnou dobou“. Byl chladný a šedivý únor. Jenže já jsem už zapomínala léky pravidelně užívat. Jak mi bylo lépe, tak jsem třeba jeden den vynechala a pak cítila, že je něco v nepořádku. Takové užívání jsem považovala za větší riziko, než když léky vysadím úplně. Nepřesvědčoval mě, nepřemlouval. Jen mě ujistil, že pokud dojde k prolapsu, mám lék hned užít a objednat se k němu.

14. Viem, úplne vysadenie liekov nebolo také jednoduché, ako ste čakali? Čo ho sprevádzalo a vďaka čomu ste to dokázali prekonať?

Když jsem vysadila lék úplně, a lékař „naznačil“ že bych mohla plakat, očekávala jsem smutek, pláč, maximálně úzkost. Přesto se objevili abstinenční příznaky, s kterými jsem nepočítala. Svalové třesy (celého těla včetně obličeje), návaly horka, zimnice, slabost i ukrutná bolest, emoční přecitlivělost a ohromná euforie. Bylo to jako na houpačce. Toto trvalo cca 6 týdnů. Sice v krátkých denních úsecích, ale nikdy jsem nevěděla, co přijde. Bylo to vyčerpávající, ale já jsem cítila, že je to poslední zkouška. Že už jsem silnější než nemoc. Má síla se projevila v přijetí své největší slabosti.
Zní to možná jako klišé. Život jsem díky depresi musela hodně zjednodušit a vlastně jsem objevila, že v jednoduchosti je to nejdůležitější. Nepříjemné stavy jsem překonala sebeláskou a dalšími mentálními technikami, které jsem se během roka naučila. Sepsala jsem je v knihách, aby mohly pomoci dalším lidem. Také jsem se hodně opřela o zelené potraviny. Jedla jsem i 120 tablet chlorelly denně, pila husté ječmínky. A kdybych potřebovala víc, neváhala bych přidat.

15. Čo bolo podľa vás najdôležitejšie na vašej ceste k uzdraveniu?

Tak toto je hodně těžká otázka. Vybrat jedinou odpověď mi připadá jako ošidit ty další, protože všechno bylo důležité. Vše, co jsem udělala mě posunovalo vpřed. Bez jednoho by nebylo druhé. Tak moc to na sebe navazovalo.

Ale když se podívám na začátek mé cesty, tak nejdůležitější bylo moje rozhodnutí žít. Žít šťastný a kvalitní život. S ničím jiným jsem nebyla ochotná se smířit. To naše volby rozhodují o tom, jací jsme.

Jája Janouchová
Žije vědomý, radostný život, za který převzala plnou zodpovědnost. Před lety se uzdravila z úzkostně depresivní nemoci, zjistila tím, že byla přirozeným následkem jejího tehdejšího stylu života a změnila se. Miluje život, sebe, své dvě děti, partnera a pejska Timíka. Její vášní je prožívání radostného života na všech úrovních bytí - fyzické, emoční, mentální a duchovní. Vede lidi a učí je, jak využívat svůj přirozený lidský potenciál, jak nalézt a žít plnohodnotný život. Příběh Jáji si přečtěte zde>> . Jája je autorkou e-Booku Objevte svou vnitřní sílu , a také pro Vás napsala eBook zdarma "Nestyďte se za depresi, aneb 7 zásadních kroků k uzdravení"
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů