Co chci? Jednoduchá otázka, zdálo by se. Ale zodpovědět ji, není vždy tak snadné. Zodpovědět ji správně, stojí za to.

Před „životem“ jsem si myslela, že moc dobře vím, co chci. Odpovědi se většinou týkaly materiálních věcí. Přišlo mi to úplně přirozené, protože to tak měli všichni v okolí.

Také jsem prožila období, kdy jsem vůbec nevěděla, co chci. Byla jsem bezradná a nevěděla jak dál. Čeho se chytnout? Co chtít?

A pak jsem se, zprvu nejistě, začala ptát sama sebe. Stále dokola. Každý den. Ptala jsem se sebe, svého srdce. Bolela mě duše, tak jsem se ptala JÍ. Také bylo plus, že jsem už ten racionální mozek nechtěla poslouchat.

Jednoduchá pomoc, když nevíte co chcete,  je položit si obrácenou otázku – co nechcete?

Sice je to trochu ošemetné, ale otázka vás navede na to, co nechcete, a obratem pocítíte, co vlastně chcete. Nelpěte na odpovědích, co si nepřejete. Vesmír nezná předponu ne – . Vždy si to přeloží do pozitivního sdělení. Takže kdybyste si stále opakovali -nechci být nemocná, věřte, že vesmír bude rozumět vašemu přání – chci být nemocná.

A co tedy chcete?

Co chci je vlastně vaše ROZHODNUTÍ

NEOBLOMNÉ

Možná Vám to bude znít hodně striktně. Mě to tak ale pomohlo. Musela jsem se odrazit ode dna. Chtěla jsem žít, a  ne přežívat.

Začala jsem si plnit drobné, malilinkaté cíle. Chtěla jsem třeba odkyselit tělo a obnášelo to prokrvení kůže. Každý den jsem se při sprchování třela ručníkem. Cítila jsem, jak se z těla odplavují škodliviny. Když se jedna činnost zautomatizuje, přidáte si další.  Pomalinku. Něžně.

Pak je důležité uvědomit si, co pro to, co chci, udělám? Jaké jednotlivé kroky, jaké činy, povedou k tomu, abych měla to, co chci?

Cíl (to své chtění) můžete mít i hodně veliký. Klidně vás může zaskočit pocit, že takového cíle nikdy nedosáhnete. Nedělejte si to! Jste snad vědmy? Nezpochybňujte se! Nepoužívejte mozek na to, aby vám vyjmenoval argumenty, proč to nedáte a jak moc je váš cíl bláhový. Copak on ví…

Právě naopak. Zadejte svému mozku jasný požadavek – aby vymyslel, co všechno budete potřebovat k dosažení cíle. Nehodnoťte. Jen si jednotlivě všechno vypište. Udělejte si bodový seznam. A pak jděte, a podle seznamu plňte body. Jednotlivé malé krůčky.

Nespěchejte na sebe.

Čas je tak relativní. Rozum vám nemůže odpovědět, jak dlouho to bude trvat. Ve vaší hlavě není věštecká koule. Pamatujte si to! Jestli něco chcete, tak se na čas nevymlouvejte. Vůbec ho neřešte. Je to takový druh naučeného alibismu a vlastně jakákoli výmluva na čas svědčí jen o tom, že to nechcete, nebo to není vaše priorita.

Jsou malé cíle, které zvládnete udělat za den. A je to reálné. Jsou ale cíle, daleko komplexnější, širší, hlubší, náročnější a ty potřebují čas. Má úzdrava z nemoci potřebovala čas. Nevěděla jsem kolik času, ani jsem to neřešila, pro mě to nebylo důležité. Jen jsem dělala jednotlivé kroky.

Život je jednoduchý.

Věřím v situaci, že moc chcete, ale máte strach. Silný strach. Že zprvu se vám daří, ale pak ten strach vás ohromí a nemůžete pokračovat. Padáte a vstáváte, a zase padáte a cíle se vám nedaří dosáhnout.

Jak je to se strachem a jeho překonáním, když vím co chci?

Abych Vám to lépe přiblížila, podělím se s Vámi o příběh, kdy jsem překonala strach z výšek.  Další příběhy o překonání úzkostí a strachů, které jsem zažívala v depresi, najdete v eBooku Objevte svou vnitřní sílu. Ale tady, pro větší názornost, uvedu ten z Alp.

V létě 2019 jsme byli v Alpách. Chtěli jsme jít na vrcholek hory Loser. Řeknu vám, nejsem žádný alpinista. Žádný nadšenec vysokohorské turistiky. Má životní zkušenost byla, že jsem vždy výstup do hor, kopců omarodila. Těžkou angínou. Takže jsem se nazvala nížinnou gorilou, a hory obdivovala jen pohledem zdola.

Jenže úzdravou jsem se změnila. Chtěla jsem žít. Vyhledávala jsem nové výzvy, zážitky, chtěla zjistit, co mé tělo zvládne. 

Můj milující přítel mě ujišťoval, že už na hoře byl, a že cesta je bezpečná. Nemám se čeho bát. A nebudeme chvátat, vždyť i on to nemá rád, takže mě neužene. Rád si výstup užívá s pohledem do okolí. A až prý uvidím tu nádheru… Dobře tedy. Byla to pro mě výzva. Toužila jsem ji zažít.

Zaměřila jsem svou pozornost na cíl. A prozradím ještě jednu důležitou věc. Podbarvila jsem si to emocionálně. (Jak se to dělá píši ve své knize Objevte svou vnitřní sílu). Byla jsem přímo natěšená, že vyjdu tak vysokou horu. Že budu blíž nebesům. Že budu jako kamzík skákat po kamenech. Těšila jsem se na to, že ucítím lehkost, svobodu a vyzkouším, jestli to teď moje tělo dá. Jinak budu mít důkaz, že JSEM nížinná gorila :).

K výšlapu jsem nepotřebovala nic. Jen vodu a zelenáčky na doplnění energie.

Cestou jsme potkávali děti s rodiči, kteří do kopce přímo utíkali, a naproti nám z kopečka si to štrádovali senioři o dvou wallking holích (no já bych o ně určitě zakopla 😊) .

Zpočátku se mi šlo náramně. Pěkně zvesela. Obdivovala jsem, že v létě se na hoře drží sníh a rybník je zčásti zamrzlý. Kochala jsem se horskou květenou. A pak si všimla černých krákajících vran. Brr. Trochu mě zamrazilo.

Terén byl více kamenitý, začínal být strmější. Už jsem si tolik nevěřila, že dosáhnu toho, co chci. Naštěstí už jsem byla dávno vymaněná z omezení – co si o mě lidi pomyslí. Přidržovala jsem se kamenů. Když to přeženu, lezla jsem po 4…. a děti kolem mě stále běhali a důchodci si to štrádovali dolů.

Slzičky strachu, že se zřítím a budou mě oklovávat vrány, jsem schovala pod slunečními brýlemi.

Soustředila jsem se JEN na jeden další krok. Ne na to, že musím zdolat tu horu celou. Pouze na to, že přendám nohu.

Nakonec jsem na kopec vystoupala. A byla jsem uchvácená. Jednak z toho pohledu, který se rozprostíral kolem, ale hlavně z toho, že jsem to zvládla. Teď jsem zas plakala radostí. Taková blbost – jeden další krok. A člověk překoná sám sebe!!!

Shrňme si to na závěr

(Jen hned nemyslete na to, že vás ještě čeká cesta z kopce. To je jiný cíl 😊)

S Láskou Jája